O konkubínách
D 26, 7
Žena osvobozená z otroctví žijící v konkubinátu se svým patronem ho může opustit bez jeho svolení a najít si jiného muže, buďto pro manželství, nebo konkubinát. Ale domnívám se, že konkubína by neměla mít právo se vdát, jestliže opustí svého patrona bez jeho souhlasu, jelikož pro ženu osvobozenou z otroctví je čestnější být konkubínou patrona, než se stát matkou rodiny.
Souhlasím s Atilicinem, že pouze tyto ženy, které nejsou zahanbeny takovýmto spojením, mohou být v konkubinátu bez obavy ze spáchání zločinu...
Jestliže žena žila v konkubinátu se svým patronem a poté udržuje stejný vztah s jeho synem nebo vnukem, nemyslím si, že jedná správně, protože spojení tohoto druhu se velmi blíží hanebnosti a tudíž by mělo být takové skandální chování zakázáno.
Je zřejmé, že každý může mít konkubínu jakéhokoli věku, ale ne mladší 12 let.
Kde patron, který má propuštěnku jako svoji konkubínu, zešílí, je spravedlivější trvat na tom, že ona zůstane v konkubinátu.
Žena osvobozená z otroctví může být v konkubinátu stejně jako žena, která se narodila svobodná, ale ta pouze v případě, že je nižšího původu, nebo se živila prostitucí. Na druhou stranu - jestliže muž chce mít za konkubínu ženu bezúhonnou a svobodně narozenou, je zřejmé, že toto mu nebude povoleno bez jeho prohlášení v přítomnosti svědků. Buď si ji vezme, nebo jestliže odmítne, ji tímto vystaví hanbě.
Nemluvíme o cizoložství, jestliže někdo žije s konkubínou, protože konkubinát je právní stav a nezasluhuje trest, jak Marcellus vyjadřuje v 7. knize Digest.
Že musí být považována za konkubínu, pokud je zde zjevný záměr s ní žít.
Úředník, který je obyvatelem provincie, kde vykonává povinnosti svého úřadu, může mít konkubínu.
(Martina Švomová, Ernest Suchý a Matěj Slezák)
