Římské právo pro olomoucké studenty

V tomto příspěvku se nejedná o překlad, ale o samostatnou práci studenta na zadané téma. K. B.

Rozdíl mezi delikty a kvazidelikty

Adam Hrabovský

Vznik kategorie kvazideliků je už po staletí zahalen tajemstvím. I když je jednoznačně definováno, co spadá do kategorie kvazideliktů, chybí nám přesný logický důvod, proč starověcí Římané měli potřebu některé protiprávní činy vyřadit do jiné kategorie, než jsou delikty. V této své úvaze se budu snažit objasnit příčiny uvedené právnické záhady.

V právnických romanistických učebnicích jsou kvazidelikty definovány různě. V asi (v současné době) nejpoužívanější učebnici v ČR, jejímiž autory jsou profesoři Kincl, Urfus a Skřejpek, jsou kvazidelikty definovány následovně : „Kvazidelikty se chápou jako závazky, které vznikají ze situací podobným situacím deliktním, chybí jim však některý z podstatných znaku deliktu, obyčejně zavinění.“¹ S tímto tvrzením se však nedá zcela souhlasit. S některou z forem zavinění se setkáváme téměř u všech typů kvazideliktů, stejně jako u deliktů. Některé delikty vyžadují zavinění úmyslné, u některých postačí nedbalostí, ale u kvazideliktů tomu není jinak. Diskutabilní je tedy to, co mělo římské právo na mysli „zaviněním“ při kvazideliktech.

Ve slovenské učebnici římského práva najdeme další rozporuplnou definici: „Tak ako pri kontraktoch, aj pri deliktoch alebo úmyselných protiprávnych úkonoch existovala aj kategória kvazideliktov (quasi delicta), pri ktorých nešlo o úmyselnú protiprávnosť, ale len o protiprávnosť z nedbanlivosti.“² Výrok, že kvazidelikty jsou páchány z nedbalosti, vylučuje zlý úmysl, protože je nemožné, aby byl někdo nedbalý a ještě i konal se zlým úmyslem. Ale např. u kvazideliktu iudex qui litem suam fecit je jasně stanoveno, že za soudcovo provinění se považuje jak úmyslné, tak nedbalostní poškození sporné strany nesprávným rozsudkem. Ani názor, že dolus malus byl charakterický pro klasické delikty, není pravdivý, protože dolus malus u deliktů není pravidlo (např. lékař, který s dobrým úmyslem operoval otroka, ale potom zanedbal pooperační péči, se provinil nedbalostně a přitom spáchal klasický delikt damnum iniuria datum podle Akviliova zákona).

Myslím si, že pokud bychom chtěli najít jasný charakteristický znak, který by jednoznačně odlišil a vysvětlil rozdíl mezi delikty a kvazidelikty, bylo by pátrání asi neúspěšné. Je třeba si položit otázku jinak: Co mohlo být příčinou vydělení kvazideliktů jako samostatné kategorie římského práva soukromého? Právě to by nám mohlo dát tak dlouho hledanou odpověď. Pokud se máme dopracovat k věrohodné teorii, je třeba najít společného jmenovatele pro všechny případy kvazideliktů. Základní známé kvazidelikty jsou:

- iudex qui litem suam fecit (soudce způsobil škodu nesprávným rozhodnutím),

- zeměměřič (agrimensor) udá nesprávnou výměru pozemku,

- znalec, ktorý udá nesprávně údaje o výměře nebo nesprávný výpočet,

- actio de effusis at deiectis (žaloba o vylitém a vyhozeném),

- actio de recepto (odpovědnost, kterou přebírá majitel hostince, stájí, lodi nebo lázní za škodu vzniklou na majetku zákazníka v případě, že sa nachází v jeho podniku),

- actio de posito et suspendo (žaloba o postaveném a pověšeném).

První, co nás upoutá téměř u všech těchto kvazideliktů (kromě vyhozeného a vylitého; a postaveného a pověšeného), je tak, že všechny osoby, které se jich dopustí, jsou veřejně činné a lidé spoléhají na jejich odbornost a zodpovědný výkon činnosti. Hostinský byl veřejně známý člověk, ke kterému chodili Římané hlavně za zábavou, námořník měl váženou funkci, ke které náležela velká zodpovědnost za převážené zboží, majitel stájí pečoval o ustájené koně. Všichni navíc nesli odpovědnost nejen za svou činnost, ale i za počínání svých zaměstanců či otroků. K soudci, zeměměřiči či znalci se lidé obraceli s důvěrou a proto bylo jejich pochybení nebo jednání se zlým úmyslem v očích veřejnosti o to víc nepřípustné. U všech těchto profesí se zřejmě očekávala mimořádná odpovědnost, proto si myslím, že takové nezákonné pochybení se neocitlo mezi kvazidelikty náhodně. Rovněž tu můžeme pozorovat fakt, že případné pochybení lidí uvedených profesí ohrozilo zájmy lidí z široké veřejnosti, na rozdíl od deliktu, kde byl ohrožen zájem jen jedné osoby (nebo malého počtu osob) v kauzách občan versus občan. Mezi crimina však kvazidelikty zařadit nemůžeme, protože neohrožují přímo státní zájem.

Teorie by však nebyla kompletní, pokud bychom nedořešili přítomnost žaloby o vylitém a vyhozeném a žaloby o postaveném a pověšeném. Podle mého názoru i v těchto případech existuje vysvětlení. Je všeobecně známé, že Římané přikládali ve svém každodenním životě velký význam hygieně. Jejich kulturní vyspělost dokazoval i fakt, že už ve starověku měli vybudovaný rozsáhlý systém kanalizací a téměř v každé ulici se nacházely veřejné toalety. Svou čistotu udržovali Římané i pravidelnými návštěvami lázní. Je tedy logické, že i actio de effusis et deiectis řadili ke kvazideliktům, protože vylévat splašky nebo vyhazovat odpadky z okna se jevilo jako vrcholně nezodpovědné a nečisté. Je tedy možné, že existovalo společenské přesvědčení, že se jedná o zvláštní, zvýšenou odpovědnost, protože následky mohly poškodit větší počet lidí, celou veřejnost. V případě actio de posito et suspendo se skutková podstata příliš nelišila. Jednání, při kterém někdo z nedbalosti nebo úmyslně postaví nebo zavěsí na budovu nad ulicí věc, která spadne a způsobí škodu, je také veřejně ohrožující.

Znakem, který odlišuje kvazidelikty od deliktů, je tedy obecný zájem, který nařizuje některým osobám (nebo všem osobám v některých situacích), zvláštní odpovědnost nad obvyklou míru. I když tyto konkrétní případy někdy nedosahují závažnosti přečinů spadajících pod klasické delikty, byly v očích římských občanů něčím nepřípustným. Protože mohly potenciálně poškodit obvyklé mravy, zvyklosti a důvěru občanů, byla pro ně vytvořena zvláštní kategorie kvazideliktů.

Poznámky:

¹⁾ Kincl Jaromir, Urfus Valentin, Skřejpek Michal: Římské právo. 1. přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck 1995, s. 265.

²⁾ Rebro Karol, Blaho Peter: Rímske právo. 3. vyd. Bratislava, Trnava: Iura Edition, 2003, s. 398.